Stručná historie Pražské konzervatoře

Pražská konzervatoř patří k nejstarším školám tohoto typu v Evropě. Byla založena v r. 1808 za účelem výchovy orchestrálních hudebníků. Přímým impulzem k založení školy bylo provolání pražské hudbymilovné šlechty z 25.dubna 1808, považované dnes za zakládací listinu Pražské konzervatoře. Záhy po jeho zveřejnění se začaly scházet první finanční příspěvky a počet podporovatelů se zvyšoval. Jejich snahy však byly přerušeny napoleonskými válkami. V březnu 1810 založil tento šlechtický spolek organizaci pojmenovanou „Společnost pro zvelebení hudby v Čechách“, která po následujících více než 100 let konzervatoř financovala a řídila. První školní rok byl zahájen 24. dubna 1811. Učilo se v bytech profesorů podle osnov vypracovaných prvním ředitelem Bedřichem Dionýsem Weberem. Až na podzim 1811 získala škola střechu nad hlavou a na dlouhá desetiletí se usídlila v dominikánském klášteře sv. Jiljí. V roce 1817 se k výuce orchestrálních nástrojů připojil zpěv. V dalším období sehrála škola významnou roli v rozvoji pražského hudebního života. Zejména koncerty orchestru a výpomoci žáků v tehdejších profesionálních orchestrech byly pro Prahu nenahraditelné. Pochvalně se o nich vyjádřil například i C.M. Weber, R.Wagner, H.Berlioz a F.Liszt.

V roce 1866 se o uprázdněné místo ředitele ucházel Bedřich Smetana, tehdejší konkurzní komise však dala přednost řediteli varhanické školy Josefu Krejčímu. Když pak v roce 1884 získala škola nové prostory v budově právě dostavěného Rudolfina a v jejím čele stanul proslulý houslový pedagog Antonín Bennewitz, začala "zlatá doba" Pražské konzervatoře. Po sloučení s varhanickou školou, v roce 1890, se začaly vyučovat další hudební obory: klavír, varhany, skladba a dirigování. V roce 1891 byl pro Pražskou konzervatoř získán Antonín Dvořák, nejprve jako profesor skladby, posléze, v letech 1901-1904 jako ředitel. Ten vychoval celou plejádu významných skladatelů. Byli mezi nimi např. Josef Suk, Vítězslav Novák, ale také operetní skladatelé Oskar Nedbal či Franz Lehár. Ostatně, slavných osobností, které prošly Pražskou konzervatoří, bylo mnoho: Otakar Ševčík, Jan Kubelík, Jaroslav Kocian, Václav Talich, Karel Ančerl, Rafael Kubelík, Bohuslav Martinů, Alois Hába ařada dalších. Po roce 1918 byla konzervatoř zestátněna, ale také přišla o své prostory v Rudolfinu. Po určitou dobu sídlila opět v klášteře, tentokrát benediktinském, pak v bývalém chemickém ústavu v Trojanově ulici a konečně v budově Na Rejdišti na pražském Starém Městě, kde působí dodnes. V roce 1919 došlo k dalšímu rozšíření, tentokrát o tzv. dramatickou školu pro výuku činoherního herectví. O její založení se významně zasloužila legendární herečka Otýlie Sklenářová-Malá. V meziválečném období školu řídili rektoři Josef Suk, Vítězslav Novák, J.B. Foerster, Vilém Kurz, Jaroslav Kocian a další mimořádné osobnosti. Po 2. světové válce vzniklo též taneční oddělení (ze kterého se v r. 1980 ustavila samostatná Taneční konzervatoř) a z tzv. "mistrovské školy Pražské konzervatoře" (několikaletá nadstavba po ukončení normálního studia) vznikla Akademie múzických umění. Od roku 1942 do roku 1970 stál v čele školy právník, klavírista a hudební popularizátor, dr.Václav Holzknecht, jenž školu provedl nejen těžkými léty nacistické okupace, ale i valnou částí období komunistické totality. V roce 1986 bylo založeno oddělení populární hudby se dvěma obory studia – zpěvem a skladbou. Po změně společenských poměrů v listopadu 1989 se profesoři i studenti pustili s novým elánem do práce, aby se vyrovnali se stále stoupajícími nároky kladenými na hudební a divadelní profesionály. Velkým závazkem pro všechny zůstává udržení vysokého renomé a rozmnožení slavné, dvousetleté tradice této školy, která za dobu své existence vychovala nesčetné množství hudebníků, skladatelů, zpěváků, tanečníků a herců a sehrála zásadní roli v rozvoji hudební vzdělanosti českého národa.